Vítejte u dalších novinek z mého přechodného bydliště v Dánsku. Už jsem dlouho nezveřejnil nic nového, proto se nemusíte bát, že by byla chyba na Vašem přijímači :) Už jsem tu měsíc a 14 dní a pořád mám pocit, že jsem zrovna přijel z Čech a ještě si ani nevybalil. Naproti tomu už budu muset před koncem října odhlásit ubytování, takže se můj pobyt pomyslně překlopí do druhé poloviny.
Na úvod uvedu trochu obecných keců, pak zkusím být trochu konkrétnější. Musím říct, že intenzita zdejšího vzdělávacího systému mi začíná trochu dělat vrásky na mém přeplněném kalendáři. Moc se tady s tím nepářou. Možná je to jen na našem oboru, ale kdo ví… Jeden deadline střídá druhý, jeden preliminary report střídá laboratoř work, atd. atd. Asi nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že takový studijní tempo jako za poslední týden jsem neměl ani v nejhektičtějších chvílích při dělání BP. Za 14 dní mám dvě zkoušky. TEČKA!
Ták! A teď jsem vás všechny na úvod pěkně unudil! Je čas na pořádnou dánskou zábavu! Připraveni? Jedeme!!!
Abych co nejvíc demonstroval naší symbiózu s Pájou, budu pokračovat tam, kde o přestal. Že je na jinym orgasmu? Že je v Německu a já v Dánsku? … … Ale to přeci nevadí :)
Všechno začalo jednoho slunného partyového nočního večera, kdy mi Luigi (můj věrný kamarád z města padající věže) ukázal na youtube.com video neznámé rockové skupiny „Royal Republic“. Luigi se k nim dostal stejnou náhodou jako já – jenom přes odkaz. Docela se mi ta první písnička zalíbila, zkoušel jsem další týden další a zamlouvalo se mi to :) (Co to má společného s Pájou? Mnozí vědí, mnozí tuší a ti ostatní na to v zápětí přijdou :p ). Pak dostal Luigi další skvělěj nápad – pojedeme na jejich koncert do Flensburgu (hranice DK – D, nedaleko od nás). A tak jsem si řikal, že pozvu kluky z Německa (Páju a Jindu, nikoho jiného! :D ), jestli bysme se tam nepotkali. Oni to tam mají asi 400km, my asi 200km = v dnešní době nic. Týden před koncertem, když jsme chtěli koupit lístky jsem zjistil, že Flensburg je vyprodaný – sakra! Ale 1.10. ještě vystupují v Kodani, ale to už se asi klukům tak daleko chtít nebude, říkal jsem si. Několik dní před koncertem mi přišla sms od Páji na český číslo: „Napiš mi něco o tom koncertu, co to bude stat a tak, my prijedeme.“ Vyrazilo mi to dech (samozřejmě v dobrém smyslu slova), už jsem je totiž dávno odepsal… (kdo zná Páju, ví :)).
Zkrátíme to – v sobotu v den koncertu jsem stopnul červenou felicii u nás na křižovatce kolem 0:30 v noci. Z auta vyskákali Pája s Jindrou a tři neznámé tváře – Hanča, Lara a Su. „Ubytoval“ jsem je a ještě jsme trochu popili. Pět lidí na podlaze, Su a ovečka na posteli :) Po asi 4 hodinách spánku zvonil muj budík říkajíc: „Udělej si na cestu toasty! Udělej si na cestu toasty!“
Vyrážíme směr Kodaň – celou cestu nemůžu setřást to červený Ferrari, který se za mnou drželo až na parkoviště. Zběžně prohlídneme centrum Kodaně a pak nasedáme do aut a vyrážíme kousek od centra k pobřeží najít místo na přespání. Začínal jsem být trochu (hodně) skeptický, že to asi nebude nejlepší nápad, ale po cestě zpět do centra jsme narazili na luxusní palouček, kde jakoby stála cedule s česky psaným nápisem: „Nejvhodnější palouček pro přespání 10 mezinárodních osob ve dvou stanech a dvou autech – ZDE!“ Ok, máme kde přespat, jedeme do města na koncert! Před koncertem kebab a pak šup do davu lidí, abychom se dovnitř dostali na začátek.
Klub Beta není z těch největších – asi jsme všichni čekali něco jiného, nevadí. Uvnitř odhadem 40 – 50 lidí, začíná hrát předkapela (už si nepamatuju jméno). Hrajou pěkně, ale následně se docela nudíme při výměně a přípravě nástrojů pro Royal Republic (RR).
A pak to začlo! Od první vteřiny, co vstoupili na podium začlo těch několik málo lidí zdravě šílet. Okamžitě to rozjeli, na nic nečekali. Vůbec nevadilo, že je tam tak málo lidí. Naopak! Byla to luxusní atmosféra, kterou není možný přenést na jakýkoliv papír pomocí slov. Asi nebudu zabíhat moc do detailů, protože tady opravdu platí „Kdo nezažil, nepochopí!“. Suma sumárum: jeansy a triko jsem mohl ždímat, boleli mi lejtka, břišní svaly, ruce, stehna (to všechno od skoro nepřetržitého skákání), skoro jsem nemohl mluvit, ale odcházel jsem s pocitem, na který nezapomenu :)
Jedeme do našeho kempu, stavíme stany v kuželech světla mého golfíka. Máme stany pro 4 a 2 osoby – pro 10 lidí nic moc, ještě že němečtí soudruzi umí dělat velká auta :)
Ráno vstáváme za zvuků ocelových ptáků, kteří jakoby přistávali na našem paloučku (no dobře, to letiště bylo docela daleko, ale kravál to byl solidní). U snídaně se pomalu probouzíme, nikdo nijak zvlášť nemluví. Vyrážíme na free prohlídku Kodaně, kde se nás ujala welshanka Ffiona (pamatuju se dobře?) a protáhla nás po nejzajímavějších místech Kodaně. Občas bylo trochu těžké udržet nitku jejích myšlenek. A když jsem jí nedejbože pustil, dostat se zpátky do obrazu bylo skoro nemožné – zase až na další zastávce :) Jako průvodkyně ale odvedla výbornou práci, za kterou jí patří nejenom můj dík!
Po prohlídce jsme se ještě chvilku procházeli po nábřeží přístavu a posedávali po lavičkách a nasávali sluneční paprsky (skoro to vypadalo, že nejsme ani v Dánsku). Pak cesta zpět domů do Odense. Posádka mého auta mě podporovala v řízení, co jim síly stačily.
Po návratu jsme chtěli jít do sauny, ale už tam nebylo místo pro 7 lidí, tak jsme šli uvařit a ještě trochu jsme popili. Největší ohlas sklidila pálenka od mého strejdy z Myslíva s přídavkem medu. (zdravíme Myslív!). Pak už jenom pár hodin spánku a ráno červené ferrari odjelo zpět do Reichu a my s Tomem jsme šli do školy.
Závěrečná bilance: 5 lidí najelo necelých 2000 km, aby mě dva z nich zase po čase viděli, aby všichni byli na koncertě skupiny, kterou znali ze dvou videí na youtube z posledního týdne. Další komentář to myslím nepotřebuje, stejně totiž nejsem schopnej to napsat na papír …
Díky!