"Kryštof" po Německu

Jako druhý se hlásím se zpravodajem z obsazení Evropy. Sice si Pája a Jindra ještě válí šunky doma, ale jejich němečtí kolegové nás předbíhají a plánují obsadit Evropu. Cestou do Paříže jsme totiž na dálnici potkali kolonu Wehrmachtu převážející několik moderních tanků na západ...

Abych se vrátil na začátek, všechno začalo v jednom malebném městečku jménem Plzeň. Spolu s mými dvěma kolegy kybernetiky, Honzou a Karlem, jsme nasedli do zpožděného autobusu směrem Paříž a vyjeli. Cesta k Německým hranicím probíhala rychle. Avšak během prvních několika kolometrů za hranicemi nás zpomaluje tmavě-modrý rodinný Volkswagen s blikajícím červeným nápisem Polizei. Kontrola probíhá vcelku rychle. Ti chlapíci byli podobní Dieteru Bonrathovi a Horstu Herzbergerovi z Kobry 11. Už se stmívá a znova nás zpomaluje nějaké auto. Teď je to jiný typ - stříbrná audina. Ale blikající červený nápis je stejný. Sjíždíme na parkoviště, kde už jsou připraveni další dvě policejní vozidla. V jednom sedí chlápek a kontroluje doklady. V druhém čekají dva hladoví psi a čekají na nějakou tu večeři. Nejprve jsme dotázáni na doklady, v další fázi vstupuje na scénu paní policistka s Azorem, který je neustále naváděn čuchat k sedačkám a prostoru mezi nimi. Bál jsem se o mojí svačinku, kterou jsem s sebou vezl na zlé časy. Byl to opravdu kvalitní matroš, který by chutnal i Tomášovi. A měl jsem ho přímo v přihrádce na sedačce přede mnou. Ale naštěstí ten kuřecí řízek v bagetě zůstal psem nedotčen. Po patnácti minutách znovu vyjíždíme na dálnici, abychom mohli o několik momentů později předjet zmiňovanou kolonu tanků. Těsně před Německými hranicemi, v zastávce Saarbrüken, náš čeká další nečekaná policejní kontrola, teď už poslední.

Hlavní město Francie nás v šest hodin ráno vítá kolonami vozidel. Asi to není nic netypického. Z cílové stanice se vydáváme směr metro, kde stojíme frontu na jízdenky a přitom sledujeme praktiky místích. Do metra se lze dostat přes turnikety, které označí jízdenku a otevřou se. Ven z metra se chodí přes samootevírající se brány, které fungují na pohybový senzor ze vnitřku stanice. Někteří domorodci přelézají turnikety a otevírají z druhé strany cestu na pohybový senzor ostatním kolegům. Bohužel v metru nemyslí na turisty s dvěma velkými a těžkými zavazadly. Přes turnikety se s nimi nedostaneme, a tak aplikujeme stejný postup jako domorodci s rozdílem, že výstupní bránou házíme pouze naše kufry a sami procházíme regulérně turnikety. Během této rošády projdou branou ještě starší žena a jeden domorodec, kteří vřele poděkují. Pak už se rychle ztrácíme, neboť jsem na protější straně zahlédl ostrahu. S těškými kufry se potácíme dolů po schodech, jelikož eskalároty ve stanici nejsou. Cesta metrem je docela příjemná, avšak s dalším přestupem zdoláváme další výstupy a sestupy se zavazadly po obyčejných schodech. Nakonec docházíme k příměstskému vlaku, který nás má dostat do cílové stanice. (Poznámka autora: autobus číslo třicet hadr.) Po nákupu neplatných jízdenek si kupujeme ty správné a čeká nás přivítání v ubytování.

To je nad očekávání příjemné. Dokonce je nám nabídnuta káva na posilněnou. Zde poprvé vedeme rozhovor v kvalitní angličtině. Všude jinde se většinou snažím rukama nohama komunikovat ve francouzštině. Po transportu do residence, našeho  současného bydliště, se ubytováváme a dostáváme velké tašky od Disneyho. Bohužel je v nich pouze povlečení, peřiny a polštář. Zajímavostí je, že v tašce nacházejí dvoje prostěradla a žádné povlečení na peřinu. Naštěsí si z domova vezu vlastní povlečení. Odpoledne jdeme okouknout místní nákupní centrum a cestou potkáváme domorodce, který krmí kachny v místním rybníčku velkými kusy bagety (asi čtvrtiny). Asi místní zvyk. 

S dalšími kvalitními příběhy se brzy ozvu. Mezi tím můžete sledovat konkurenční kkyvparizi.blog.cz .

H.