Mnozí čtenáři tohoto stále kvalitnějšího blogu (pomineme-li pravopisné překlepy posledního příspěvku) si mohli všimnout, že celý minulý týden byl ve znamení návštěv a dalšího „Obsazování Evropy“. Francie samozřejmě nezůstala pozadu a další příspěvek se připojí k tématu německých kolegů a bude popisovat putování českého turisty v zahraničí, tentokráte v Paříži.
I díky státnímu svátku v České republice jsem se minulý týden v úterý mohl vydat do města, abych tam vyzvedl očekávanou návštěvu, na kterou jsem se už moc těšil. Nela měla přijet autobusem, a tak jsem se vydal na autobusové nádraží Eurolines na okraji Paris 1. Když jsem přišel do odbavovací haly místního autobusového nádraží, uvědomil jsem si jednu věc. A to že jsem pořádně neposlouchal, když mi Nela říkala, s jakou společností do města s velikou rádiovou věží dorazí. Ba jsem si dokonce myslel, že Nela přijíždí konkurenční StudentAgency. A tak jsem obratem sedl na metro a směřoval na jiné nádraží. Nakonec jsem však obdržel SMS, že předešlé místo bylo správné, a tak jsem se tedy vrátil. Těm, co čekali větší napětí, či zvrat, patří moje omluva.
Asi nemá cenu tvořit nějaký dlouhý krasopisný sloh všeho, co jsme společně viděli a jaké památky jsme navštívili. Proto bych přešel rovnou k zápasu našeho tvrďáckého pařížského ragbyového klubu, který má v sestavě ty nejděsivější chlápky z okolí a na dresech růžovou barvu. Nedokážu posoudit, proč si tým ze středu tabulky vybral na zastrašování soupeřů právě takovouto barvu, ale je pravda, že s černou by se už opakovali. Na zápas jsme šli v doprovodu Karla a jeho bráchy a přítelkyně, kteří mého skoro spolubydlícího přijeli také o prázdninách navštívit. Viděli jsme pohárový zápas, na který nepřišlo mnoho lidí. Avšak atmosféru neustále vytvářel domácí kotel, který byl přímo pod námi. Nebylo ho možné přehlédnout, růžová trička, růžové vlajky a na zábradlí modré a červené balonky. V Plzni na hokeji by záviděli. V čele kotle stál nagelovaný mladík s vykřičeným hlasem a v jak jinak než růžovém tričku, který si každých dvacet minut zapálil. Z dosavadního textu se může zdát, že rugby tady není tvrdý sport. Ale opak je pravdou. Hned několikrát se stalo, že byl nějaký hráč sestřelen protihráčem a poté bezvládně ležel na zemi. Hned se k němu rozběhl zdravotník týmu, ale ostatní v čele s rozhodčím pokračovali ve hře a sestřeleného chudáka si nevšímali. Ale tak to asi v rugby chodí. Všichni jsme si domů odnesli vlajky domácího týmu. Karel si svojí vlajku dokonce pyšně pověsil nad postel a spolu s červeným a modrým balonkem dotvořil atmosféru svého tzv. „gay koutku“.
2024 ©