První z příběhů o Amsterdamu napsaný fracouzkou částí tvořitelů blogu čtěte v následujícím článku.
Do Amsterdamu jsem se vypravil v pátek večer. Nebral jsem si sebou žádné zbytečnosti, protože jsem se nechtěl po hlavním městě Nizozemska tahat s těžkým batohem. Nejdůležitější součástí výbavy byl tedy foťák, se kterým jsem chtěl pořídit několik kvalitních fotografii Red Light Districtu. Brzy ráno jsem přijel do Amsterdamu. Při představě, že celá Dánská a Německá výprava byla předchozí večer na koncertu jejich oblíbené kapely, jsem neočekával rychlou odpověď. Vypravil jsem se tedy sám pěšky do města. Cestou jsem se místo zajímavých míst spíše soustředil na všudypřítomné cyklisty, kteří bezstarostně brázdili místní ulice. Na východ slunce jsem již byl v centru, a tak jsem měl možnost vidět hezké panoramata a navíc také naštvaného Holanďana. To proto, že v Amsterdamu je plno vodních kanálů, po kterých převážně jezdí lodě s turisty. A tak velmi nízké mosty potřebují být zvednuty, když pod nimi projíždí větší loď. Místního zvedače mostu naštval fakt, že místo abych odešel ze zvedajícího mostu pryč, tak jsem na něm zůstal a fotil jsem si připlouvající loď. Nakonec na mě zakřičel cosi v holandštině. Z jeho tónu jsem pochopil, že mi nepřeje hezký den (jak by se na první pohled mohlo zdát), proto jsem raději rychle odběhl ze zvedajícího se mostu.
Po ranní snídani v přístavu jsem napsal Tomášovi, protože se Pája neozýval. Přeci jenom už bylo deset hodin. Později jsem dostal odpověď s časem a místem srazu. Měl jsem ještě čas prohlédnout si čtvrť s luxusními byty a kancelářemi a později ještě jednu čtvrť, tentokráte s luxusními výlohami, tedy Red Light District. Pro ty co nevědí, je to část města, kde se v prosklených vitrínách vystavuji místní holky nabízející různé služby za vysoký poplatek. Bohužel jsem tam dopoledne žádnou neviděl. Amsterdam je opravdu takové zvláštní město – cestou jsem narazil třeba na plakát Pata a Mata, indickou restauraci Koh-I-Noor a parkoviště pro 5000 kol.
S kamarády jsem se měl sejít ve 12 hodin, ale mohlo mě napadnout, že se Jindra, Pája, Tomáš a spol. budou chtít přizpůsobit francouzským mravům a přijdou o hodinu a půl později než dohodnuto. A to není všechno, dokonce mi nakoupili potřebný proviant na další dva dny, z čehož už jsem měl opravdovou radost. Když jsem uviděl Tomáše, vedle něhož šel jakýsi zarostlý kluk a za nimi Jindra, uvědomil jsem si, že to co doopravdy vidím je Pája. Zdálo se, že kluci nemají moc velkou radost z toho, že mě vidí. Ale nakonec jsem zjistil, že byli stále omámeni účinky jakéhosi zákusku, který si předešlý večer objednali v místní kavárně, kterých je po Amsterdamu velmi mnoho. Takže moje první domněnka utracených 50ti Euro za 15 minut slávy z předešlé noci byla vyvrácena. Přivítal jsem se i s dalšími „smutnými“ členy výpravy a společně jsme svěsili hlavy, když jsme zjistili, že prohlídka Amsterdamu s průvodcem je již plně obsazená. Dohodli jsme se, že si prohlídneme město sami a vyrazili jsme směr Central Station (nádraží v centru města) a přístav. Asi po 150ti metrech jsme narazili na první zajímavý objekt, tedy na spolužáky z Koktávy, Kubu a Karla, s přítelkyněmi. Cestou k přístavu jsme si nakoupili pohledy se známkami a poté jsme si sedli na jeden z mostů přes vodní kanál. Tam jsme si užívali místní atmosféry a psali pohledy a někteří také vstřebávali účinky magického zákusku. Na večer jsme naplánovali sraz z Koktávy a sešli jsme se celkem v hojném počtu. Bylo nás šest plus tři další Češky. Později už jenom zbývalo prozkoumat krásy červených uliček, ve kterých se vystavují místní „holky“. Tento bod dnešního programu se mi líbil nejvíce, protože jsem byl nad očekávání překvapen, jak mladé a hezké slečny se zde vystavují. Později večer jsme se přesunuli za město na nějaké zastrčené parkoviště, kde už mně předešlou noc Jindra předehřál místečko na spaní pod takovým velkým stromem. Vřele jsem mu poděkoval a šel spát.
Po nedělním probuzení jsem zjistil, že parkoviště není až tak opuštěné, protože na něm v tu dobu stálo několik aut Holanďanů, kteří se ráno chtějí proběhnout, nebo chtějí proběhnout svého miláčka. Myslím tím psa či koně. Po opravdu základní hygieně jsme se sebrali a vyrazili směr prohlídka Amsterdamu, kterou nám po předešlé zkušenosti zamluvil Kuba, když předešlou noc dorazil zpět do místa svého studia – města Venlo – které je prý jako celé Nizozemsko pověstné tím, že se tam nikdo nesměje. Tedy celé Nizozemsko kromě Amsterdamu, kde se naopak po návštěvě místních kaváren směje hodně lidí. Prohlídka byla provázena slečnou původem z Alijašky, se kterou by si Láďa mohl popovídat o jeho putování po této zemi. Bohužel však do města na řece Amstel nedorail. Po docela zábavné prohlídce, kde jsem se dozvěděl plno zajímavých věcí, jsme ještě podnikli poslední společný nákup. Po zaplacení jsme opět stanuli na místě prvního setkání, kde jsme se naopak chystali rozloučit. Kluci a holky směřovali do svých přechodných domovů a já jsem směřoval na poslední procházku městem. Ještě jednou jsem si prošel nejzajímavější místa prohlídky, tedy hlavně Red Light District a před devátou hodinou jsem vyrazil směr autobusové nádraží. Cesta utekla rychle a tak jsme ještě museli brzy ráno v Paříži hodinu čekat, než nám otevřou autobusové nádraží. Spolu s námi čekali dva další autobusy přijíždějící z různých zemí Evropy. Zajímavé je, že následná celní kontrola s drsnými chlápky a psem čekala jenom náš autobus. Zatím jsem stále nezjistil, proč tomu tak bylo...